Cvičení a všechno okolo něj jsem od malička milovala. Tu atmosféru, když člověk vejde do fitka, jak je všude spousta lidí ze všech koutů města, kterým najednou jde o to samé. Usmívají se, respektují se, pomáhají si. Tam jsem se vždy cítila nejvíc doma.
S aerobikem jsem začala v první třídě jako klasický kroužek pro děti. A s každým dalším začátkem školního roku postupně rušila ostatní kroužky, až zůstával jenom aerobik. Byl to ještě takový ten klasický aerobik bez otoček, výskoků a vrcholem choreografie byl double step touch s variantou paží. I tak mě to bavilo ze všeho nejvíce. Cvičila jsem a nejvíc na světě si přála být jednou taky tou, která stojí s culíkem nahoru před zrcadlem a za ní cvičí celý sál.
Protože jsem byla vážně malá, mohla jsem chodit jen do dětského aerobiku, který byl jako doplňkovka a vždy jen jednou týdně. Vůbec jsem nechápala, jak by někdo mohl cvičit jen 1x za týden. Tak jsem se přihlásila do všech dětských aerobiků v Brně a každý den jsem jezdila někam jinam.
Asi v jedenácti jsem narazila na jedno fitko, kde měla Lenka Velínská 2x týdně dance aerobik. Bylo to najednou něco úplně jiného, těžkého, tanečního a hlavně už jsem tam mohla s dospělými! A od té doby už jsem jen cvičila a cvičila 🙂
Bylo mi jasné čím bych chtěla být až budu velká – ta, která se usmívá na všechny okolo a dodává energii celému sálu. Fitness instruktorka.
Když mi bylo 17, dřív než řidičský průkaz jsem si začala dělat kurz na instruktora aerobiku. Během půl ročního školení, spoustou odchozených lekcí, kongresů, workshopů a závěrečných zkoušek jsem do celého fitness světa pořádně nahlídla a už ho nikdy neopustila.
Svoje vlastní lekce jsem mohla vést až po 18. narozeninách, tak jsem si čas krátila na školeních a dalších specializacích. Po narozeninách už byl jen jediný cíl- stát se opravdovou lektorkou. Vytiskla jsem životopisy, seznam všech fitness center v Brně, nasadila prosící výraz a vyrazila. Napsala jsem snad 100 fitkám a nic.
Po měsíci odmítání jsem dostala možnost zaskakovat nemocnou lektorku trampolínek v jednom maličkatém fitku na okraji Brna. Tak jsem skákala. Po dalším měsíci hledali v jiném fitku lektorku aqua aerobiku a na jógu pro děti. Nechtěla jsem promeškat jedinou šanci a šla do toho. I když jsem obě dvě lekce vůbec neznala, sledovala videa, četla materiály a postupně se vzdělávala sama, abych tyto lekce mohla lektorovat.
Nebylo to zrovna jednoduché období. Studovala jsem španělské gymnázium a s rodiči se odstěhovala do malé vesničky kus od Brna. Všichni mi stále dokola tvrdili, že se musím hlavně učit a jezdit každý den do města “jen kvůli cvičení” nemá cenu. Vyřešila jsem to tak, že jsem každý den do města jezdila a domů se vracela posledním autobusem. Španělské předměty jsem se učila po nocích a o víkendech studovala metodiky svých lekcí. Takto to trvalo tři roky.
Ještě na střední škole, jsem dostala nabídku lektorovat pro vysokou školu svůj vysněný dance aerobik a bodyform. Z toho jsem měla obrovskou radost. Ještě mi nebylo ani 19 a najednou jsem s mikrofonem cvičila choreografii třeba před padesáti studentama, kteří bylo všichni starší než já.
To už z naší vesničky dělat opravdu nešlo. Tak jsem se v maturitním ročníku přestěhovala do Brna, z lekcí si vydělávala na nájem a starala se sama o sebe.
Začala jsem jezdit na fitness pobyty pro vysokoškoláky a pak na vysoké je začala sama lektorovat. Jako dárek za maturitu jsem si vybrala zájezd na největší fitness festival v Evropě do Itálie. Na každém dalším kongresu se seznamovala s lektory i samotnými pořadateli. Narazila jsem dokonce na úžasnou Marcelku z největšího fitness portálu v ČR aerobik.cz a začala pro ni psát z kongresů reportáže. Každý půl rok mi psal náš milovaný Karel z Litomyšle i Jiřinka z Olomouce, abych si přijela zacvičit a napsat reportáž k jejich fitness kongresu.
Ve volné chvilce jsem utíkala pro inspiraci na Lenku Velínskou a Romana Ondráška, kteří jsou pro mě jednoznačně vzorem číslo jedna.
Najednou jsem ty nabídky musela odmítat. Cvičila jsem na dvou vysokých školách, ve třech fitkách a každý rok jezdila předcvičovat do Chorvatska, Řecka nebo do hor. Nemohla jsem se rozhodnout co mě baví více a tak jsem cvičila všechno. Od jógy pro děti, přes posilovací core a funkční tréninky, zdravotní cvičení, pilates až po cardio dance nebo aqua aerobik.
V té době jsem už studovala na vysoké škole fyzioterapii. Do mých lekcí se dostal kolotoč praxí v nemocnicích, medicínské zkoušky na klinikách a hlavně obrovská nálož stresu z kterého jsem po dvou letech vystoupila. Krom ostatních věcí mi došlo, že tudy moje cesta nevede.
A co ted ? Nejvíce mě bavilo cvičit pro studenty na Mendelově univerzitě, kde mi najednou po pár semestrech externí spolupráce nabídli i stálý úvazek.
Tak začala úplně jiná kapitola. Cvičila jsem pro Mendelku 12 lekcí týdně plus další ve svém milovaném fitku, které jsem nemohla jen tak opustit. Odcvičila jsem tak tři semestry, starala se o studenty a měla k tomu ještě druhou práci v kanceláři. Občas byla pozvána na různé víkendové akce a pak začala pořádat svoje minikongresy sama. Pomalu jsem začínala jezdit i po firmách, které pořádaly sportovní dny pro své zaměstnance. Najednou toho bylo moc, některý týden jsem po práci odlektorovala klidně i 20 lekcí.
A tak jsem stála před velkým rozhodnutím. Začít naplno pracovat a omezit lekce nebo se nevzdat svého snu a zkusit risknout vlastní fitness podnikání?
Na účtě jsem měla 600,- a před sebou léto, které je vždy ve fitku okurková sezóna.
Přemýšlela jsem, co bude dál a tak mě napadlo cvičit v létě v parku, organizovat vlastní cvičící pobyty, dělat zajímavé Fitoffice workshopy pro firmy a vést individuální lekce.
Na první lekci v parku mi nepřišel nikdo. Na druhou jen moje kamarádka,ale na třetí přišlo asi 50 lidí ! A od té doby chodí stále někdo 😀
Vůbec to nebylo tak snadné, jak se zdálo, ale když mě to dělá takovou radost, nikdy bych tento krásný koníček neopustila.
Nechci se vzdávat svých snů. Neznám lepší pocit, než když odcházím z lekce a vím, že jsem těm lidem zlepšila minimálně tu hodinu jejich života. To, že vidím denně desítky rozzářených očí, že díky mě někomu nebolí záda nebo že jsem alespon jednomu jedinému člověku zlepšila náladu, mi dává smysl.
Nemyslím si, že by člověk měl dělat něco, co ho nebaví na úkor něčeho, co ho baví.
Několikrát se mi život přetočil úplně jiným směrem, ale pokaždé jsem zůstala u cvičení – at se dělo cokoliv, a to mi nejvíce pomohlo.
Tři roky jsem si žila ten svůj MY FITNESS LIFE přesně tak, jak jsem si vždycky přála.
Dělala cvičení pro ty, kteří většinu dne sedí za počítačem tak, jak jsem dřív sedávala já. Znovu vedla lekce rovnou na třech vysokých školách i ve fitkách, dělala vlastní školení, pořádala vlastní semináře a cvičící víkendy, psala články do časopisů i webových stránek a točila videa pro ty, kteří mě náhodou nezastihnou.
Pak přišel coronavirus a já zůstala prakticky rok bez práce. Jako osvč bez příjmů, ale hlavně bez smyslu života. A tak jsem se dala na intenzivní půlroční studium jógy, vytvořila tento nový web a e-shop se svým oblečením.
Věřím, že se vše v dobré obrátí a další své velké sny a plány brzo uskutečním, jako ty předešlé.
Jsem štastná, protože se můj koníček stal mojí prací i životním směrem a to mi dává smysl.